Kde toto představení uvádíme: Podrobnosti viz Program.
Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert), které nám autor líčí, jsou velice směšné, ale velice lidské. V jistých obměnách mohou potkat každého z nás. První z nich - to je zdrcující touha uplatnit se, zviditelnit se, dosáhnout úspěchu stůj co stůj; druhá je o tom, jak veškeré vžité představy o “posvátném svazku manželském” mizí, jakmile více než zralému muži přeběhne přes cestu půvabné mládí; a konečně třetí - dialog starých manželů, jimž se vzpomínky na minulý život a lidé, s nimiž měli co dělat, pletou až k absurditě. Všechny ty postavy pojednal autor s bujarým humorem, ale současně s láskou; smějeme se jim, ale nevysmíváme, protože nás současně dojímají a cítíme k nim sympatii - mnozí možná i empatii.
O čem pojednávají jednotlivé příběhy?V prvním – Poznání šokem – řeší ředitel divadla s avantgarním autorem v době vzniku hry (1967) Ve druhém – Stopy holubic – řeší unavený manželský pár s prodavačem nábytku problém odděleného lože, Poslední – Já jsem Herbert – je divácky vděčným zážitkem dialog věkem již popleteného páru, (Společně s Ladislavem Trojanem se setkávají Květa Fialová a Petr Nárožný také v inscenaci
Tajemství diváckého úspěchu„Byla to vlastně taková náhoda. Původně jsem to ani nechtěla zkoušet, uvažte - nahý chlap na jevišti, potom manželský problém odděleného lože a nakonec senilní starý pár blábolící nesmysly, koho to bude zajímat?” vzpomíná Květa Fialová na začátky představení Víš přece, že neslyším, když teče voda. „Nebudeš hrát Květo všechno, jenom tu starou bábu na konci. Zhádáte se tam s Nárožným a doma budeme mít klid,” prozíravě tehdy rozhodl můj miláček (režisér) Pavel. "Mohu-li hovořit o své roli, tak tajemstvím úspěchu jsou jednoznačně moje prsa a nohy, dosti směšné. „Původně to byly čtyři povídky. Já jsem si vybral pro celovečerní představení tři a dal je upravit panu Ornestovi.
Smích nemusí znamenat výsměchKdyž roku 1967 došlo na Broadwayi k premiéře veselohry Víš přece, že neslyším, když teče voda, patřil už její autor Robert Anderson hezkou řádku let k nejpřednějším a nejpopulárnějším americkým dramatikům. Měl za sebou několik úspěšných her (Čaj a sympatie, Tichá noc, osamělá noc, Nikdy jsem svému otci nezazpíval atd.). Kromě toho psal pro rozhlas, pro televizi a několik filmových scénářů, jeden z nich (Příběh jeptišky s Audrey Hepburnovou v titulní roli) byl odměněn Oscarem. Dva roky po premiéře v New Yorku uvedla Andersonovu hru tehdejší Městská divadla pražská v Divadle ABC, kde patřila rovněž k nejúspěšnějším inscenacím. V té době už dosáhlo broadwayské provedení přes tisíc repríz a hra se hrála téměř ve všech evropských a několika jihoamerických státech. Tehdy u příležitosti pražské premiéry jsme autorovi poslali několik otázek. Jedna z nich zněla: „Pracujete pro film, televizi, rozhlas a divadlo. Který žánr je vám nejbližší?“ Odpověděl: „Nejraději píšu pro divadlo. Domnívám se, že lidé mají ze hry s živými herci daleko víc, než v kině nebo v televizi. V divadle mají diváci mnohem hlubší pocit sounáležitosti. V živém divadle z nás první salva smíchu udělá jednu rodinu a tento pocit pospolitosti v nás trvá, ještě když z divadla vycházíme...“ Ota Ornest
Napsali v lednu 1999“Broadwayský úspěch komedií nemusí ještě automaticky znamenat jeho opakování ve střední Evropě. Nicméně Víš přece, že neslyším…je kvalitou ověřenou již Městskými divadly pražskými. Režisér Pavel Háša získal pro spolupráci špičkové herce. Skladba příběhů má správnou konverzační gradaci, diváci slzí smíchy, humor je inteligentní a produkce potvrzuje pravidlo, že divadlo není jen místem intelektuály oceňovaného uměleckého výboje, ale také oázou dobré zábavy.” Hospodářské noviny
J. P. Kříž Do konce listopadu 2007 účinkovala v představeních Jana Brejchová.
|
|||||||||
